Tak jsme se vypravili na velký výlet. Agnes nám domluvila ubytování ve vesnici, kde má její rodina krásnou starou chalupu. My jsme však byli ubytovaní v bývalé škole, nynější ubytovně na kraji vesnice.
Sami jsme si zde vařili, a nakonec i pěkně uklidili.
V pondělí jsme se sešli na Hlavním nádraží. Čekala nás cesta vlakem zpestřená o dva přestupy, pohodička. Na nádraží v Sušici, jsme pak batohy dali k Anežce do auta a vydali se pěšky do Podmokel. Bylo krásně. Cestou jsme si trhali kytky a učili se je poznávat, na louce u lesa jsme si přečetli pár kapitol z knihy Hoši od Bobří řeky, která nás pak provázela celým pobytem. Nejdřív jsme byli moc zmožení na závod, který hoši zažili a byli jsme také moc zvědaví, kde složíme hlavy. Že by v rozpadlém kravíně? Na kraji židovského hřbitova? Přece jen se nám ale těsně nad Podmokly jeden závod povedl. Závod z kopce. Než jsme stačili dorazit, už jsme měli první menší úraz, a tak ještě k večeru Anežka jela s Kubou k doktorovi. Dostal berle, aby se mu lépe skákalo do výšky a do dálky, mohl se vozit na výlety autem. Před večeří jsme si vybalili a svedli hrdinský boj s povlékáním peřin. Dnešní služba (Ella, El, Prokop a Mára) uvařila špagety s výbornou omáčkou, kdo ji nechtěl, dal si s mákem, a ještě zbylo i na druhý den k obědu. Večer jsme se ještě sešli kolem ohně. Četli jsme si, jak si hoši (Pozor! Slovo hoši znamená kluci a holky. Alespoň u strýce Dany.) založí „sdružení“ a hned i podepíší listinu úmluvy. Povídali jsme si, jak to máme my v Kokošce, kdo stanovil pravidla u nás. Také jsme si četli, jak hoši dostávali přezdívky. Táda si hned vysloužil jednu druhý den při hře na medvědy. Zaposlouchali jsme se pak do Rikitanovy písně, kterou jsme si jen tak brumendo zpívali mnohohlasně v úplné tmě ozářené ohněm a poslechli si příběh o chlapci jménem Roy, kterému se hoši rozhodli vyrovnat.
Druhý den po snídani jsme se vypravili do nedalekého opravdu Anežčina lesa, kterým protékal potok a byla tu obří mraveniště. Sice drobně pršelo, ale nikomu to při stavění domečků pro skřítky nevadilo. Maggie si pěkně četla ve spacáku na karimatce, přikrytá pláštěnkou. Bohužel pak další den musela odjet, protože se stále necítila lépe. Vzpomínali jsme i na všechny marody i nemarody, kteří s námi nemohli jet, a bylo nám moc líto, že tu s námi nejsou. Tak snad příště! Odpoledne se rozpršelo mnohem víc. Zůstali jsme tedy v Podmoklech a četli si o tom, jak si Rikitan pro ostatní připravil několik zkoušek, bobříků, aby se co nejvíce přiblížili Royovi. Při bobříku soustředění jsme museli v přísném časovém limitu roztřídit poslepu čtverce, obdélníky a trojúhelníky na tři hromádky. Bobřík bylinek jsme splnili, když jsme poznali 18 kytek z 24, mnozí jsme se to museli dlouho učit. Někteří pak ale poznali bezpečně všechny květiny. Zároveň jsme se pokoušeli o bobříka míření. Museli jsme se čtyřikrát z pěti pokusů trefit do velkého hrnce. Mnozí tohoto bobříka trénovali i tři dny, než se jim podařil. Před večeří jsme se v pláštěnkách mohli proběhnout po hřišti nebo si třeba zahrát ping- pong. Dana i Tomášek porazili Krištofa! K večeři pak byla výborná pizza v mnoha variantách, kterou pro nás připravili Kuba, José, Laura a Miki. Po večeři nás čekaly legrační hry. Na „uklidněnou“ před strašidelnou hrou Na upíry, jsme si přečetli, jak hoši lovili bobříka odvahy, potmě v lese u močálu. Začínali jsme se trochu bát, jak ho ulovíme my. Kdo chtěl, mohl si zahrát na dobrou noc strašně strašidelnou hru na upíry. Ve tmě jsme se schovali a čekali, jestli nás upír najde, když našel, hledali jsme spolu s ním další. My, co jsme se báli, schovali jsme se raději spolu, bohužel nás upír vždy našel. Upír Josef si zpíval strašnou strašidelnou písničku a byl očividně na rozdíl od nás úplně v pohodě. Plnění bobříka odvahy jsme si tedy řádně natrénovali na druhý den.
Další den jsme se v drobném dešti autobusem vypravili na hrad Rabí. Prošli jsme si ho s průvodkyní. Vystoupali jsme na vysokou věž, ze které jsme viděli daleko do dálky, tam, kam vedla naše pěší cesta zpátky do Podmokel. Podívali jsme se i do sklepení, kde nám pustili strašidelnou animaci o dobývání hradu husity. Věřili byste, že se tu tvoří krápníky, jako v jeskyních? Pro radost jsme si mohli něco koupit pod hradem v obchůdku a pak už hurá na obídek. (Jdeme na obídek je jedna z oblíbených písní Kokošáků, stejně jako Josefova Byl jednou jeden starý lev a anglická o opicích, na kterou jsme navázali starou písní v podobném duchu Deset malých černoušků.) Oběd u Vystřeleného Vočka byl prostě výborný! Nejčastěji jsme měli kuřecí stripsy s domácími hranolkami a se salátem, nebo smažený sýr či borůvkové knedlíky a výbornou limonádu. Dobře, že jsme se posilnili, protože nás čekala dlouhá cesta zpět. Po cestě jsme plnili hodinového bobříka mlčení, kdy někteří začínali opakovaně, někteří vydrželi i více hodin a některým se splnit nepovedl. Někteří si dali i další výzvu a šli část cesty naboso. Po návratu nás čekalo povinné sprchování a pak jsme se už sešli na opékání u ohně. Lucka, Tomík, Alča a Terka nám k tomu připravili moc dobré saláty. Se setměním jsme začali plnit dalšího bobříka. Bobříka odvahy. Měli jsme každý sám po svítících tyčkách dojít až na začátek lesa. Všem se nám to povedlo, a ještě jsme si svítícími tyčkami vyzdobili na noc pokoje. Mezitím, jsme si u ohně vyprávěli a zpívali s kytarou.
Ve čtvrtek jsme vyspávali, jak kdo chtěl, a po snídani (děkujeme Emě a Anežce za výborné koláče) jsme se vypravili do lesa, kde nás čekal pro někoho těžký, pro někoho lehký bobřík osamělosti. Každý jsme si vybrali podél cesty místo tak, abychom neviděli na nikoho dalšího, usadili se a byli sami. Mohli jsme si číst, psát, kreslit nebo začít vyrábět něco na bobříka tvořivosti, ale nesměli jsme opustit své místo. Malí po hodině, velcí po dvou mohli tak získat dalšího bobříka. Druhou hodinu jsme si s malými (krom Tády, který se rozhodl v bobříku osamělosti pokračovat) hráli u potoka a holky se učily řetízky z bavlnek, ze kterých si pak dělaly náramky a další ozdoby. K obědu jsme měli míchaná vajíčka. Soutěž Ágnes a Krištofa v míchaných vajíčkách byla velmi vyrovnaná a Anežka nakonec zvítězila jen o pár hlasů. Po obědě jsme pak plnili bobříka mrštnosti, kdy jsme měli doběhnout kousek na kopec a zpátky, přeskočit provaz ve výšce svého pasu a síly, kdy jsme měli za úkol pětkrát se přitáhnout na tyči, viset alespoň 45 vteřin nebo přeručkovat prolízačku. Zároveň jsme si ještě mohli udělat některé dřívější bobříky. Večeře byla luxusní. Krom skvělé citronády, nám Bára, Ema, Sára, Matěj a Táda připravili bramborovou kaši s lososem, takzvaný kašlos. Moc se to povedlo! Po večeři už nás čekala Kokoška má talent. Zúčastnilo se několik vynikajících umělců: jeden předpovídač minulosti a budoucnosti, který používal poněkud nechutné praktiky, dva klauni, jeden kouzelník s čísly, a pak zpěvačky s vlastními či nevlastními písněmi. Nějakým řízením osudu se stalo, že měli po pečlivém sčítání, odčítání, násobení a dělení bodů všichni stejný počet. Zároveň jsme všichni hlasovali, jestli za to, co jsme předvedli či vyrobili můžeme dostat bobříka tvořivosti. Po výborné druhé jogurtové večeři, nás ale ještě čekalo zamyšlení. Přečetli jsme si o tom, jak se Luděk s Mirkem pohádali, o tom, jak svůj spor dokázali vyřešit a o tom, jak jim Rikitan uložil nejtěžšího bobříka. Bílého bobříka rytířskosti. Nejprve jsme přemýšleli, jaké vlastnosti by měl mít ten, kdo ho může mít. Četli jsme si, co po hoších bobřík v knize vyžaduje, přemýšleli jsme, jestli bychom ho dokázali splnit, a hlavně si ho i udržet. Přemýšleli jsme, kdy neslušné slovo ubližuje, kdy tolik ne, přemýšleli jsme znovu o našich pravidlech, ve kterých máme, že si neubližujeme. Bylo to krásné zakončení v sounáležitosti všech. K tomuto bobříku se chceme ještě opakovaně vracet.
Poslední den nás čekala moc dobrá snídaně, ovesná kaše, všechny možné lupínky i zbylé párečky. Namazali jsme si housky na svačinu, a pěkně jsme uklidili své pokoje i společné prostory. Každý přiložil ruku k dílu. Podívali jsme se pak ještě k Anežce na chalupu a ve dvanáct hodin nám jel autobus do Sušice. Hádejte, co dobrého jsme měli k obědu na náměstí v Sušici? Přece pro změnu pizzu, a na závěr jsme si dali i zmrzlinu. Pak jsme ještě jednu stanici popojeli autobusem na nádraží a hurá domů. Cesta byla moc fajn. První vlak měl zpoždění, tak jsme nevěděli, jestli rychlík bude čekat. Čekal. Přišli jsme na to, že sedačky v kupé se dají sklápět u udělat z nich postel. Prostě pohodička!
A teď už odpočívat a spát!